Filosofický vývoj pohledu na člověka

Filosofický vývoj pohledu na člověka
1)Předsokratikové
Milétská škola
Anaximandros – člověk se narodil z živočichů jiného druhu

Pythagorejci
Pythagoras – jediný cíl lidského života – studium matematiky a filosofie

Elejská škola
Xenofanes – Ne bozi jsou velcí, ale lidé. Znalosti člověku nedal bůh, ale sami si je lidé dobyli prací.

Empedokles – vývoj organismů – nejprve rostliny, pak zvířata, nakonec lidé, nejen lidé mají duši (i rostl., zvířata)

Atomisté
Demokritos – čl. bude spokojený, když bude žít umírněně, tělesná síla není potřeba, člověka šlechtí síla duševní

2)Zlatý věk
Sofisté
-ústředním tématem Sofistů – člověk a společnost, občan se má zajímat o politiku a veřejné záležitosti, má být vzdělaný
Protagoras – neexistuje objektivní pravda, každý čl. má svou pravdu-„Člověk je mírou všech věcí.“
Sokrates
- vědění vede ke ctnosti a mravnosti

Platón – čl., který více miluje tělo, než duši je špatný, sexuální pud je na nejnižším stupni
-cílem člověka –osvojit si dobro, brání mu v tom tělo, smysly
4 zdatnosti – moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlivost

Aristoteles
Otázky antropologické, etické, politické – čl. se řadí k ostatním bytostem, má ale vyšší určení=má ruce, řeč, chůzi, velký mozek – to z něj dělá něco vyjímečného v říši živočichů
-důvěra v smyslové poznání, duch nezaniká s tělem
-čl. je Zoon politicon – živá bytost, potřebuje žít ve společnosti

kyrenská škola – slast je největší životní cíl, snaha získat za život co nejvíce požitků
kynická škola – důležité je, co má člověk v hlavě, nezáleží na vnějších statcích (Diogenes)

3)Období helenismu
Stoicismus – čl. má žít podle přírody, v rozumu jediné dobro
-život, majetek, čest, nemoc – nepodstatné, lhostejné
-apateia – vrcholný stav=moudrost
-zdůraznění lásky, přátelství – 1.myšlenky humanismu

Epikureismus
Epikuros – smyslem lidského života je slast, toho lze dosáhnout umírněností
-pocit duševní rovnováhy – ataraxiá
„žij skrytě“ –vyhýbat se veřejnému životu

Novoplatonikové
-největší cíl člověka – opětovné sjednocení duše s bohem

Středověká křesťanská filosofie
Patristika
-problém antropologický – dědičný hřích, svoboda lidské duše
Augustinus Aurelius – Cogito, ergo sum=myslím, tedy jsem, čl. smí pochybovat o všem, nesmí však pochybovat o tom, že pochybuje
-čl. je tu jen dočasně z vůle boží, je nicotný oproti stvořiteli

Diskuse s Pelagiem – Svoboda vůle a predestinace
Pelagius – čl. se rodí čistý, bez hříchu, může dosáhnout blaženosti, bude-li se držet Krista
Augustinus- predestinace = předurčení, každý narozený je zatížen hříchem, bůh může ty vyvolené vykoupit

Scholastika
Tomáš Akvinský – duše je aktivní, tělo je látka, duše je nesmrtelná, na látce nezávislá
Trojího je čl. třeba ke spáse 1)vědět v co má věřit
2)vědět co má žádat
3)vědět co má činit
-rozum je pro čl. přirozeností, cokoli je proti rozumu, je proti přirozenosti

Renesance, reformace –14.,15.,16. stol.
-čl. je středem zájmu
Johannes Kepler – čl. chápe a pojímá kvantitativní vztah, snaha vše vypočítat

Thomas Hobbes – čl. je egoista, potřebuje jistotu = stát, pevné absolutistické zřízení, čl. se podřídí pevné obecné vůli

Racionalismus
René Descartes – Theodicea –dříve-Bůh dal člověku svobodu, ta používána nesprávně, je příčinou zla, Descartes – čl. má svobodu na to, aby mohl něco zamítnout, na každém člověku závisí to, jestli poznává správně nebo špatně

Benediktus Spinoza – přirozenost čl. – snaha o zachování existence
-čl. nemá možnost svobodné vůle, naše jednání se řídí stejnými zákony jako příroda

Fr. Osvícenství – 18.stol.
Montesquieu – zakladatel geografického směru v sociologii –morální charakter lidu, povaha jeho zákonů a způsob vlády jsou podmíněny podnebím, půdou, velikostí území

Jean Jacques Rousseau – dílo Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi – dokud žil čl. v přirozeném stavu, vedl spokojený život, nerovnost je důsledkem soukromého vlastnictví, filosofie „přírodního člověka“

Francois Marie Voltaire - hajil determinismus – svět ani čl. nezávisí na božských silách


Osvícenství
Immanuel Kant – čl. má svoje dějiny, jeho neustále se vyvíjející rozum postupně překonává neuvědomělé pudy a vytváří z člověka bytost vědomě vytvářející svůj lidský svět

Georg Wilhelm Friedrich Hegel – čl. – nástroj neosobní dějinné zákonitosti, svoboda čl. spočívá v uvědomění si řádu dějin a podřízení se jim

Irracionalismus
Voluntarismus – Arthur Schoppenhauer – vůle jedince je nesvobodná, pramenem zla a utrpení ve světě, existence je existennce na úkor jiného
-navazuje na anaximandra – člověk vzniká proviněním, smrt je odplatou
-vrcholem vidění světa – NIRVANA – askeze, umrtvení vůle, rozplynutí v bohu

Friedrich Nietzsche – zákl. lidskou vlastností je vůle k moci
-přeměnit čl. ve vyšší bytost – Nadčlověk (ubermensch) – zneužito Hitlerem, nacismem
-ideál vznešeného čl. – aristokracie ducha
-nadčlověk – vzor lidské osobnosti, s max. rozvinutou vůlí k moci, odhodil staré hodnoty, ví o tom, že bůh zemřel, obrací se sám k sobě

Filosofie života
Henri Bergson -intelekt – Homo faber=čl. zhotovující si nástroj, intuice – Homo sapiens – čl. rozumný, chápající


Pozitivismus
Comte – zal. Sociologii
John Stuart Mill – cíl filosofie – poznat člověka jako bytost racionální, sociální, morální

20.století
Ontologie
Novotomismus
De Chardin – dílo Fenomén člověka
Fil. Křesťanský evolucionismus – čl. je součástí vesmírné dynamiky, je ve vesmíru a přírodě schopen najít sám sebe – protiklad k existencialismu
-čl. je vědomým činitelem dalšího vývoje, odpovědnost naplňuje personalizací=´prohlubování osobní jedinečnosti, socializací – věnuje se něčemu nadindividuálnímu

Martin Heidegger – Dasein=jsoucnost – jsoucno, které ví o svém vlastním bytí, jediné, které to ví, je člověk
Úzkost před smrtí – čl. má starost, jak oddálit smrt – existence
-čl. je ve své smrti osamělý

Gnoseologie
Fenomenologie
Edmund Husserl – zaměření na smysl, význam lidského života, snaha o pravdivý život
-aby čl. pochpil pravé jsoucno, musí pominout pravý záměr-čl. slepý k ideím

Existencialismus
-Humanistická fil. – existence je vždy existence čl., je středem všeho=antropocentrismus –zaměření na konkrétního jedince
-subjektivní fil. - existence je vždy individuální, způsob bytí je vlastní člověku jako jednotlivci
-čl. vytváří sám sebe v průběhu existence, není předurčenost (determinace)
-dynamická fil. – existence není neměnné bytí, mění se v čase = Bytí v čase
-není filozofií individualistickou, neizoluje čl. od okolního světa
1)teistický – Karl Jaspers – čl. je podroben biologickým zákonitostem, zákl. potřeby = dasein
-čl. dospívá k existenci tam, kde překročí mezní situace, nejkrajnější mezní situací – smrt
Martin Buber - čl. existuje v rozporné situaci mezi stavem racionalistickým (vlastněním něčeho) a vlastním bytím – to musí zůstat primární – naděje, věrnost, soucit= otevřený vztah k TY – absolutní TY je bůh

2)ateistický – Jean Paul Sartre – svoboda a existence – čl. zprvu není ničím, později bude takovým, jakým se vyprojektuje, je zodpovědny za to, co je, a tím zodpovědný za všechny ostatní
-čl. je odsouzen k tomu, aby byl svobodný, tím je zodpovědný za to, co učiní-čl. může uskutečnit svoji svobodu jen mezi ostatními

Albert Camus - absurdita lidské existence – ten okamžik, kdy čl. nahlédne smysl světa odlišně od tradičního pohledu, tuto situaci nelze změnit, pouze jí vzdorovat, konstatovat, smířit se z beznadějí, ne se v tom utápět, ne sebevraždy

Pragmatismus
-neřeší fil. Problémy, ale lidské, pravda je to, co se čl. hodí, co je prospěčné
Charles Pierce – Bůh čl. nedal možnost proniknout do problému, čl. nic do těchto otázek není, proč se jimi tedy zabývat
-neúspěchy mají čl. motivovat

Současná fil.
New age
-rozmach drog, navození mimořádného stavu vědomí, čl. si může vybrat, jak skutčnost vnímat

Postmodernismus
Michel Foucault – čl. je pouhou projekcí vládnoucí struktury, ztráta autonomie Já – destrukce Já